My si uděláme zákony jaké chceme a vy nám do toho nebudete kecat!

Zákony jsou potřeba. Určují, co a jak je možno dělat a čím se v rámci společnosti řídit. Definují vztah občana ke státu a naopak. Zákony mají všechny státy a neměly by se od sebe v zásadě lišit. Obecné zásady spravedlnosti, etiky, solidarity a vzájemných vztahů jsou víceméně všude stejné.

Zejména by to mělo platit v Evropě, díky de facto stejným historickým, náboženským a politickým poměrům. Kupodivu tomu tak není a zvláště Česká republika má svoji legislativu doslova zaplevelenou nesrozumitelnými zákony, často postrádajícími elementární logiku, o spravedlnosti nemluvě. Prostě zmetky. Udivuje to zejména v souvislosti s usilovnou snahou vlády a zákonodárce „harmonizovat“ náš právní řád s právem EU. Pod touto záminkou předvádí náš parlament přímo zákonodárnou smršť, přičemž podle mého názoru se s každým dalším vydaným zákonem jejich přehlednost, homogennost a použitelnost zhoršuje.

Ale není se co divit – pokusíme-li se pochopit náš systém (což podle mne nelze) navrhování, připomínkování a schvalování zákonů. Tedy – pochopit jej lze, pokud přijmete závěr, který se vám nutně bude při studiu systému tvorby zákonů nabízet: Že totiž zákony jsou u nás navrhovány, připomínkovány a schvalovány účelově ve prospěch vždy určitých skupin společnosti, tedy vlastně na zakázku.

Jako příklad můžeme použít hlukovou legislativu. Hluk je jistě velmi nepříjemným vedlejším produktem různých činností, např. dopravy, stavební činnosti, veřejných produkcí, atd. Navíc je jednoznačně faktorem, který nevratně poškozuje zdraví obyvatelstva a v důsledku způsobuje víc úmrtí, než jakákoliv mediálně sledovaná kauza s metanolem, ptačí či prasečí chřipkou a podobně. Je nabíledni, že sledování a řízení hluku a ochrana zdraví před ním musí být upravena zákony. Takové zákony náš právní řád má, příslušnými zákony se lze docela dobře řídit a jejich prostřednictvím nadměrným hlukovým zátěžím bránit (když na to máte nervy). Ze zdánlivě nepochopitelných důvodů však ministerstvo zdravotnictví, do jehož gesce ochrana zdraví před nepříznivými účinky hluku náleží, v poslední době vyvíjí neobyčejné úsilí o to, aby tyto dosud platné a vyhovující zákony byly změněny, a to způsobem, který na původní smysl protihlukové legislativy – totiž ochranu zdraví – zcela rezignuje, a naopak se snaží možnosti obrany obyvatel znesnadnit, ba dokonce zcela odstranit. Píšu, že důvody pro toto počínání jsou nepochopitelné – pokud nepřipustíme možnost, že se tak děje záměrně ve prospěch hluk působících subjektů – tj. letišť, dálnic, magistrál, hlučných průmyslových provozů a železnic. Pak ovšem je logika zákonodárného postupu zřejmá.

Možná namítnete, že návrhy zákonů procházejí připomínkovým a schvalovacím řízením. To je sice pravda, ale je třeba tuto činnost chápat doslovně – návrhy zákonů těmito řízeními pouze procházejí. Existuje rozpis připomínkových míst, mezi nimiž samozřejmě chybí místo pro připomínky veřejnosti, přestože Česká republika již v roce 2004 ratifikovala tzv. Aarhuskou úmluvu, která výslovně dává občanům právo se k návrhům zákonů zejména v oblasti životního prostředí vyjadřovat a právo na projednání svých připomínek. Tento rozpis obsahuje několik desítek institucí či orgánů státní správy, které dostanou návrhy k vyjádření. Většina z nich se tím ale vůbec nezabývá, ani to nečte. Takže připomínky nepošle. Ten zbytek pošle víceméně formální připomínky a tím je řízení ukončeno.

Přesně to se stalo u Nařízení vlády č. 272/2011 Sb., které skrytě navyšuje hlukové limity (prostě tak, že před účinností této normy změřená hodnota hluku se administrativně snižuje o 4 dB, podle některých odborníků dokonce až o 15 dB – s výmluvou na jinak posuzovanou nejistotu měření). Je třeba si uvědomit, že zvýšení úrovně o 3 dB představuje např. dvojnásobné zvýšení dopravy. Tato norma samozřejmě prošla připomínkovým řízením, ve kterém se z cca 30 institucí k návrhu vyjádřilo pouze 5 a z nich pak pouze 2 zaslaly negativní stanovisko (ombudsman a odbory). Ministerstvo pak návrh předložilo ke schválení vládě s tím, že de facto žádné připomínky nejsou. Výsledkem je norma, která umožňuje více než dvojnásobné zvýšení hlukových zátěží, aniž by se postižené objekty mohly účinně bránit. Ve prospěch koho tedy ministerstvo zdravotnictví a vláda pracuje? Musíme si uvědomit souvislosti: Totiž že občané, bydlící kolem pankrácké magistrály vyhráli soudní spor s Hl. městem Prahou, týkající se její hlučnosti. Praha pak musela omezit na této magistrále provoz a tento rozsudek posléze Ústavní soud zrušil s tím, že sice obyvatelé mají pravdu a hlukové zátěže jsou nadlimitní, ovšem opatření by pro Prahu byla příliš drahá!!! Kdyby ovšem existovala norma, která by administrativně, nikoliv však skutečně, snížila hlukovou zátěž na magistrále o 4 dB – pak by nebylo co řešit. No a protože nespokojenost občanů s hlučnými letišti, dálnicemi bez protihlukových opatření, na která nezbyly peníze, protože musely být ukradeny za jiným účelem, magistrálami, atd. atd. začíná nabývat značných rozměrů, bylo třeba takovou normu navrhnout a schválit.

Samozřejmě se proti NV 272/2011 Sb. zdvihly masové protesty jak odborníků, občanských sdružení i jednotlivých občanů. Byl kontaktován premiér, ministr zdravotnictví, ombudsman a řada dalších institucí, ovšem s výjimkou ombudsmana všichni ostatní buď vůbec nereagovali, nebo odpovídali stylem, který ze všeho nejvíce připomíná milou výzvu: „Vlezte nám na záda“, nebo možná její ještě ostřejší variantu. Někteří z protestujících se nechali otrávit – je to marné, nemá cenu se angažovat – stále však zbylo dost těch, co to vzdávat nechtějí. Buď jsou přímo tímto zrůdným postupem státních orgánů postiženi, nebo jim jde prostě o princip. De facto se k nim přidal i ombudsman, jmenovitě jeho zástupkyně. Pod stupňujícím se tlakem přikročilo ministerstvo k další fázi – totiž vypracování zcela nového zákona o hluku, eufemisticky pojmenovaného Zákon o ochraně zdraví před účinky hluku v komunálním prostředí. O ochranu zdraví však v něm nejde ani náhodou. Zatímco NV 272 „pouze“ účelově mění pravidla pro měření hluku ve prospěch původců hluku, nový návrh jde ještě dál a všechny možnosti zjišťování a posuzování úrovně hlukových zátěží likviduje a ochranu proti nim znemožňuje. Vypracovaný návrh je po odborné, etické i legislativní stránce naprostý zmetek, prostě prakticky není možno vypracovat návrh, který by ve vztahu k ochraně zdraví byl ještě horší. Navíc je zřejmé, že zákon by účelově vytvořil penězovody k určitým vybraným subjektům.

V souladu s výše citovanou Aarhuskou úmluvou se velké množství subjektů dožadovalo svého práva na jeho připomínkování a projednání připomínek. Ministerstvo patrně pod tímto tlakem pověřilo shromažďováním připomínek veřejnosti nejmenované sdružení, o kterém ovšem máme oprávněný důvod se domnívat, že postupuje s ministerstvem ve shodě a připomínky budou tímto dohodnutým postupem bagatelizovány (některé připomínky předali až po urgenci a některé vůbec ne). Proto byla založena iniciativa, která sdružuje subjekty, které předaly své připomínky ministerstvu přímo. Ovšem k projednání připomínek vůbec nedošlo. Byla svolána jakási schůzka na MZdr., na které ovšem se nic neprojednávalo, pouze byla předvedena cca 45 minutová prezentace autorů návrhu (zcela zbytečná, protože přítomní návrh do detailů znali). Poté proběhla krátká debata s náměstkem ministra s příslibem následného projednání připomínek a asi po 15 minutách se náměstek vzdálil, protože musel jít řešit metanolovou aféru. Přes urgence se žádná další jednání neuskutečnila, pouze proběhl tzv. seminář na jednání zdravotního výboru Poslanecké sněmovny, kam byli zástupci protestujících pozváni. Semináře se ovšem s výjimkou zástupce předsedy zdravotního výboru vůbec žádný poslanec – člen výboru – nezúčastnil, takže za účasti ministra Dr. Hegera, několika šéfů z ministerstva a asi 20 diváků – odpůrců návrhu – se opět konala již známá prezentace návrhu zákona. O faktických připomínkách se opět nejednalo, ostatně de facto nebylo o čem, celý návrh jako celek je tak neuvěřitelně mizerný, že je podle našeho názoru třeba jej zahodit. Stejného názoru je i zástupkyně ombudsmana Dr. Seitlová, která jej také na místě přednesla.

Zdálo by se, že důvodů, proč tento návrh zákona „na likvidaci obyvatelstva pomocí hluku“ smést ze stolu a vypracovat za účasti odborníků z řad akustiků, lékařů a právníků nový, je spousta. Jenže – nestalo se. Prostě – my si uděláme zákony jaké chceme a nikdo nám do toho nebude kecat.