Je to divná otázka, souhlasím. Stát nepatří nikomu, pokud se nechceme vrátit k rétorice komunismu, že stát patří lidu (vlastně dělníkům, rolníkům a pracující inteligenci). Možná že by se dalo říct, že z definice stát patří občanům. Ale zase tak moc si tím jist nejsem, sleduje zběsilé počínání státní správy bez jakékoliv logiky, etiky či odpovědnosti právě k občanům.
Tak například nová ministryně práce a sociálních věcí (to je ale divný název). Jen co byla jmenována namísto kvůli S-kartám oddemisovaného ministra Drábka, už neváhala přispěchat s tvrzením, že S-karty samozřejmě budou povinné, ať si odpůrci říkají, co chtějí. Prostě ona je majitelkou státu a ten bude skákat, jak ona píská. Poté, co ji premiér praštil přes prsty, alespoň triumfovala tvrzením, že ten, kdo si kartu nevyzvedne, prostě nedostane peníze. Tak nevím, je tak nafoukaná, tupá, nebo navedená? Možná by jí někdo měl vysvětlit, že stát může svým občanům ukládat povinnosti pouze zákonem, nikoliv jednostranným aktem nějakého úředníka.
Možná, že stát patří úředníkům. Dokonce je to nejpravděpodobnější. Už v kauze S-karet tvrdí premiér, že byl podveden, že si smlouvy o nich představoval jinak a že je vlastně ani neviděl. Jasně že nemusí vidět všechno, ale stát má mít úředníky, kteří ví, co mají dělat a dělají to výhradně ku prospěchu státu. Jenže co to je prospěch státu? Evidentně to jak se zdá není prospěch občanů, tedy definovaných majitelů státu.
Ministryni práce omlouvá její nezkušenost. Zjevně podlehla lákavému dojmu, že její moc a pravomoce jsou bezbřehé a počítám, že ji z toho brzo její ostřílení partajní a koaliční kolegové vyvedou. Oni totiž mají zkušeností s ovládáním státu a občanů dosti. Jestliže chtějí udělat nějakou prasárnu, udělají si na to zákon. Nevím, jestli má cenu tady všechny ty legislativní zmetky vyjmenovávat. Ono vlastně ani o zmetky nejde, ty zákony totiž jednoznačně sledují zájmy určitých subjektů, ať je to státní kasa, nebo banky, nebo stavitelé předražených dálnic, nebo podnikatelé v cestovním ruchu, nebo provozovatelé prašných, hlučných a obecně životní prostředí poškozujících fabrik, letišť atd.
Vezměte zákon o DPH. Nemám na mysli skutečnost, že její sazby se ustavičně mění a staly se předmětem vnitrostranických a vnitrokoaličních bojů a rádoby zasvěcených komentářů médií. Mám na mysli fakt, že se stát prostřednictvím tohoto zákona chová k plátcům daně jako prase. Plátce musí odvést státu DPH již v okamžiku vystavení faktury, nebo dokonce i dříve, ačkoliv ještě vůbec nedostal zaplaceno a někdy ani nedostane. Naopak když on sám zaplatí fakturu včetně DPH svému dodavateli a ten následně daň státu neodvede, musí ji státu zaplatit sám! A to neprodleně. Jinak dostane pokutu a zaplatí penále. Přitom stát vrací při nadměrném odpočtu daň s dvouměsíčním zpožděním a jedná-li se o větší sumu, pošle na plátce kontrolu, aby to ještě více zdržel.
Vezměte protihlukovou legislativu. Hluk je velmi nebezpečná a zákeřná záležitost. Na nemoci způsobené nepřiměřenými hlukovými zátěžemi umírá v ČR ročně několik stovek lidí, což jest mnohem více, než např. na otravy metanolem. Příslušná hluková legislativa spadá pod ministerstvo zdravotnictví a hlavního hygienika. Minulý HH Dr. Vít se naprosto nelogicky leta snažil o zvýšení či zrušení hlukových limitů, ač by jako úředník ministerstva zdraví měl usilovat o pravý opak. Zjevně tvořil příslušnou legislativu na objednávku výše zmíněných lobby. Poté, co byl nucen své místo opustit, nastoupil nový HH. Jakmile byl požádán o přezkoumání vadné legislativy, vyžádal si podklady, které samozřejmě dostal. Jenže je předal k posouzení právě úředníkům, kteří ještě za Dr. Víta kritizované normy vyplodili.
Prostě stát patří úředníkům. Ty lze zkorumpovat mnohem snadněji a levněji než premiéra či ministry. Ale komu pak stát slouží? Komu patří?
